| Po návratu k vesnickému stylu života bylo zřejmé, že u chalupy musí být pes. Doma jsme měli několik generací "voříšků" typu špic i čistokrevné malé špice a tak jsme nechtěli, i vzhledem k velikosti dvorku, žádného "halamu". Před dvaceti lety, 12. ledna, volal manželce do práce švagr, skoro soused, že má na dvorku psa, který se nedá zahnat a pokud chceme, ať si pro něho přijdeme. A tak manželka na kolečko salámu přivedla k nám domů tříbarevného černo-hnědo-bílého "voříška" - fenku.
Přišla k nám Ťapka. Půlroční, "zahozený" vánoční dárek. Ještě měla štěněcí srst. Naivně jsme se snažili, za blahosklonného úsměvu všech sousedů najít původního majitele, ale Ťapka nám naštěstí zůstala. Prožili jsme s ní, a ona s námi pěkných 16 let.
Ťapka nás náhle opustila koncem léta a po přebolení této ztráty jsme se začali rozhlížet po její nástupkyni. "Voříšci" v útulcích žádní, inzerce žádná a najednou, čistě náhodou nám před očima na internetu proběhl obrázek českého strakatého psa. Podoba s Ťapkou velká jen trochu rozdíl ve velikosti. Po dohodě jsme se rozjeli k velmi ochotné chovatelce strakáčů do Týna nad Vltavou a po seznámení s jejími dvěma psími dámami bylo rozhodnuto. Teď jen sehnat co nejrychleji štěně. Nejsme již ve věku kdy čekat na štěně několik měsíců či let je pro nás smysluplné. Velkým štěstím jsme prakticky za měsíc kontaktovali chovatelku z Hlinska a koncem listopadu jsme si jeli pro Rajku. (Pokračování v části CHS Od pramenů Peklova.)
|
